K
aždý svébytný hudební styl má své skalní příznivce víceméně typizované. Fanoušek punku vás už zdálky přivítá mávaje láhví rumu, velkým barevným čírem a heslem NO FUTURE, pravověrný metalista zase s obligátním gestem "paroháče", a bude si přitom dozadu uhlazovat své dlouhé, načerno ob
arvené vlasy. Přitom každý z nich při dotazu na jeho uniformu odpoví, že v žádném případě nepodléhá diktátům módy a že se mu daný styl oblékání/chování/života líbí, do žádné skupiny se ani v nejmenším neřadí, ale je pouze sám sebou. Přesto tento způsob kastování všeobecně přetrvává a pravdou zůstane, že na koncertě Cradle of Filth (metalová kapela - volně přeloženo Kolébka hnusu) nikdy nebude v publiku převládat světle růžová barva. Zkrátka, tak jako přívrženci stylů reggae a ska milují červeno-žluto-zelené háčkované čepice, hippies nosí batikovaná trička a nezanedbatelná část lidí z Czechteku se pyšní dlouhými dready, tak emokids prostě brečí.
Hledá se Emo
Počátky stylu emo (čti ímou) můžeme najít v polovině osmdesátých let, kdy se na washingtonské scéně vynořila hardcore punková kapela Rites of Springs - první kapela, která svůj styl označila jako emo. Ovšem považovat je za jeho tvůrce a objevitele by bylo nanejvýš povrchní. V celých osmdesátých a devadesátých letech působilo mnoho kapel, v jejichž specifických hudebních projevech můžeme hledat kořeny a vlivy na emo styl dneška. Směsice hardcore a punkrocku dala vzniknout novému žánru s názvem emocore (zkratka slov emotional hardcore), stylu, který vzaly za svůj kapely Sunny Day Real Estate, Elliott či Jawbreaker. Emocore se stal melodickým, depresivnějším než hardcore a více se stavěl na tichých, melancholických částech plných citu, které byly střídány hlučnými pasážemi nabitými energií a hněvem.
Autentický emocore byl samozřejmě otázkou undergroundové scény - tedy lidí, kteří mají společnou nejen hudbu, ale i nelibost k masové kultuře a mainstreamu vůbec - a v této podobě žije i dodnes; v České republice namátkou například u kapely Thema11. Jak už se ale někdy stává, hudba vyjde z podzemí, ujmou se jí producenti a protlačí ji do rádia a televize. Jev komercializace je očividný třeba u hip-hopu. Původní styl subkultury ze špinavých ulic Bronxu byl uměle vycíděn, pozlacen a ve zmutované podobě servírován jako módní hit.
Podobnou cestou prošlo i emo. Z emocore časem vyvstal i jeho líbivější následovník, vhodný k popularizaci a zpeněžení, nazývaný vlastně nesprávně emo. Zarytí zastánci emocore s touto mutací nechtějí mít nic společného - zaprvé má prý mnohem blíž k popu, indie a punkrocku a zadruhé pro ně neodvratně zavání pozérstvím.

Chodí se sklopenými hlavami…
"Emo boys (…) se oblékají do těsných kalhot a triček. Malují si černé linky a vlasy jim visí do obličeje. Nestydí se za svoje emoce jen proto, že společnost si myslí, že kluci nebrečí a jsou vždy silní. Mluví velmi lyricky. Emo girls jsou hodně smutné, buď se téměř nesmějí, nebo se smějí jen ve společnosti, ale v soukromí jsou smutné… Mají sklon k řezání zápěstí, snaží se to schovávat dlouhými rukávy nebo velkým množstvím barevných náramků. Stejně jako emo boys chodí se sklopenými hlavami a nerady mívají oční kontakt s neznámými lidmi…," tak sami sebe charakterizují emokids na jedné z mnoha svých webových stránek a rozličných blogů. Je pravdou, že styl emo se stal zálibou v drtivé většině pro lidi, kteří nejsou starší šestnácti let.
Vysvětlení je nasnadě. Mládež ráda revoltuje a snaží se odlišit od zbytku světa. V nejhlubší pubertě má teenager neodvratný pocit, že mu nikdo nerozumí a vyžívá se v různých depresivních náladách, či naopak v hlučné zábavě a hudbě, co naštve a vyděsí rodiče.
Toto všechno splňují současné symboly emo hudby, seskupení jako My Chemical Romance, Panic! At the Disko či The Used, které každý správný emař poslouchá. Další indicií k rozpoznání emokids jsou plátěné boty značky converse allstar, kombinované s upnutým oblečením v černé barvě, brýlemi a hlavně černé vlasy sčesané do mohutné patky, zakrývající dotyčnému oči.
Jednou měř, dvakrát řež?
Emo bývá někdy spojováno i s prvky další moderní subkultury jménem gothic. Právě odtud k emu pronikly temnější elementy - fascinace smrtí, sebevraždami, sebepoškozováním. "Gothic lidi spojuje záliba v temnu, je to naše součást, druh depresivní, temné poezie, je to temné umění s nádechem smrti," říká o sobě a svých druzích autorka blogu Gothic people.
Sebepoškozování se samozřejmě netýká jenom zlobivých teenagerů: "Sebepoškozování představuje chování bez vědomého a cíleného záměru zemřít. Důsledkem takového chování je poškození tělesné integrity. Nejčastěji jde o řezná poranění kůže, zápěstí, předloktí, hřbetů rukou, škrábance, vyřezávání znaků do kůže. K sebepoškození bývají používány ostré předměty, třeba žiletka nebo sklo. Další formou sebepoškození je popálení, například cigaretou či zapalovačem. Uváděné motivy pro sebepoškození jsou rozličné, nejčastěji uváděným motivem bývá pocit vzteku na sebe samého, úleva od napětí, někdy též přání zemřít. Sebepoškozování je považováno za jeden ze znaků narušené osobnosti, spíše však za návykovou poruchu," říká kniha Sebevražedné chování.

Ovšem někteří emaři a gothici mají s výše popisovaným mnoho společného. Fenomén sebeubližování se pro některé z nich stal módou - přijali ho spolu s converskami a červeno-černými pruhy na tričku.
Teenager hledá na Internetu informace o My Chemical Romance a hned o řádek pod tím se nachází sekce sebepoškozování. Texty emo kapel přetékají slovy "dead", "hate myself" či "pain". Fotogalerie emowebů se jen hemží obrázky dívek s žiletkami v ruce. Mladý člověk si pak tyto vjemy automaticky spojí dohromady. Je totiž informován o sebepoškozování jako o něčem běžném, stylovém a "cool". Pak dostane špatnou náladu a vzpomene si, jak se chová jiný člověk, ke kterému má skrze hudební styl, který je spojuje, blízko... I takové může být schéma počátku zahrávání si se sebevraždou.
Emoce nejsou nemoce
Emo people jsou častým terčem ironických poznámek, parodií a posměchu. Termín emo bývá používán jako synonymum pro toho citlivku v černém, který si maluje oči a na koncertě stojí znuděně vedle vás a tváří se, jako by se měl každou chvíli rozplakat. Toto vnímání ema je však docela zkreslující. Jistě, jsou mezi nimi lidé, kteří věří, že být v depresi je "in" a že černé patky jsou nutností k tomu, aby neviděli okolní zlý svět, který jim ubližuje. Vzrůstá ale počet těch, kteří se začínají hlasitě obhajovat a popírají, že žijí pod nějakými příkazy či stereotypy. Dokonce sami o sobě vypráví vtipy či točí parodická videa, aby dali světu najevo, že jsou nad věcí.
Fenomén emo, jak jej známe z médií, vznikl nedávno, ve všeobecnou známost vešel až po roce 2000. Boom, který přišel, se však dnes zdá být mírně na ústupu. Třeba už sezóna, kdy "pravověrné" emo hrálo prim, pomalu odeznívá a emoce už jsou zase jen obyčejné emoce.
arvené vlasy. Přitom každý z nich při dotazu na jeho uniformu odpoví, že v žádném případě nepodléhá diktátům módy a že se mu daný styl oblékání/chování/života líbí, do žádné skupiny se ani v nejmenším neřadí, ale je pouze sám sebou. Přesto tento způsob kastování všeobecně přetrvává a pravdou zůstane, že na koncertě Cradle of Filth (metalová kapela - volně přeloženo Kolébka hnusu) nikdy nebude v publiku převládat světle růžová barva. Zkrátka, tak jako přívrženci stylů reggae a ska milují červeno-žluto-zelené háčkované čepice, hippies nosí batikovaná trička a nezanedbatelná část lidí z Czechteku se pyšní dlouhými dready, tak emokids prostě brečí.Hledá se Emo
Počátky stylu emo (čti ímou) můžeme najít v polovině osmdesátých let, kdy se na washingtonské scéně vynořila hardcore punková kapela Rites of Springs - první kapela, která svůj styl označila jako emo. Ovšem považovat je za jeho tvůrce a objevitele by bylo nanejvýš povrchní. V celých osmdesátých a devadesátých letech působilo mnoho kapel, v jejichž specifických hudebních projevech můžeme hledat kořeny a vlivy na emo styl dneška. Směsice hardcore a punkrocku dala vzniknout novému žánru s názvem emocore (zkratka slov emotional hardcore), stylu, který vzaly za svůj kapely Sunny Day Real Estate, Elliott či Jawbreaker. Emocore se stal melodickým, depresivnějším než hardcore a více se stavěl na tichých, melancholických částech plných citu, které byly střídány hlučnými pasážemi nabitými energií a hněvem.
Autentický emocore byl samozřejmě otázkou undergroundové scény - tedy lidí, kteří mají společnou nejen hudbu, ale i nelibost k masové kultuře a mainstreamu vůbec - a v této podobě žije i dodnes; v České republice namátkou například u kapely Thema11. Jak už se ale někdy stává, hudba vyjde z podzemí, ujmou se jí producenti a protlačí ji do rádia a televize. Jev komercializace je očividný třeba u hip-hopu. Původní styl subkultury ze špinavých ulic Bronxu byl uměle vycíděn, pozlacen a ve zmutované podobě servírován jako módní hit.
Podobnou cestou prošlo i emo. Z emocore časem vyvstal i jeho líbivější následovník, vhodný k popularizaci a zpeněžení, nazývaný vlastně nesprávně emo. Zarytí zastánci emocore s touto mutací nechtějí mít nic společného - zaprvé má prý mnohem blíž k popu, indie a punkrocku a zadruhé pro ně neodvratně zavání pozérstvím.

Chodí se sklopenými hlavami…
"Emo boys (…) se oblékají do těsných kalhot a triček. Malují si černé linky a vlasy jim visí do obličeje. Nestydí se za svoje emoce jen proto, že společnost si myslí, že kluci nebrečí a jsou vždy silní. Mluví velmi lyricky. Emo girls jsou hodně smutné, buď se téměř nesmějí, nebo se smějí jen ve společnosti, ale v soukromí jsou smutné… Mají sklon k řezání zápěstí, snaží se to schovávat dlouhými rukávy nebo velkým množstvím barevných náramků. Stejně jako emo boys chodí se sklopenými hlavami a nerady mívají oční kontakt s neznámými lidmi…," tak sami sebe charakterizují emokids na jedné z mnoha svých webových stránek a rozličných blogů. Je pravdou, že styl emo se stal zálibou v drtivé většině pro lidi, kteří nejsou starší šestnácti let.
Vysvětlení je nasnadě. Mládež ráda revoltuje a snaží se odlišit od zbytku světa. V nejhlubší pubertě má teenager neodvratný pocit, že mu nikdo nerozumí a vyžívá se v různých depresivních náladách, či naopak v hlučné zábavě a hudbě, co naštve a vyděsí rodiče.
Toto všechno splňují současné symboly emo hudby, seskupení jako My Chemical Romance, Panic! At the Disko či The Used, které každý správný emař poslouchá. Další indicií k rozpoznání emokids jsou plátěné boty značky converse allstar, kombinované s upnutým oblečením v černé barvě, brýlemi a hlavně černé vlasy sčesané do mohutné patky, zakrývající dotyčnému oči.
Jednou měř, dvakrát řež?
Emo bývá někdy spojováno i s prvky další moderní subkultury jménem gothic. Právě odtud k emu pronikly temnější elementy - fascinace smrtí, sebevraždami, sebepoškozováním. "Gothic lidi spojuje záliba v temnu, je to naše součást, druh depresivní, temné poezie, je to temné umění s nádechem smrti," říká o sobě a svých druzích autorka blogu Gothic people.Sebepoškozování se samozřejmě netýká jenom zlobivých teenagerů: "Sebepoškozování představuje chování bez vědomého a cíleného záměru zemřít. Důsledkem takového chování je poškození tělesné integrity. Nejčastěji jde o řezná poranění kůže, zápěstí, předloktí, hřbetů rukou, škrábance, vyřezávání znaků do kůže. K sebepoškození bývají používány ostré předměty, třeba žiletka nebo sklo. Další formou sebepoškození je popálení, například cigaretou či zapalovačem. Uváděné motivy pro sebepoškození jsou rozličné, nejčastěji uváděným motivem bývá pocit vzteku na sebe samého, úleva od napětí, někdy též přání zemřít. Sebepoškozování je považováno za jeden ze znaků narušené osobnosti, spíše však za návykovou poruchu," říká kniha Sebevražedné chování.

Ovšem někteří emaři a gothici mají s výše popisovaným mnoho společného. Fenomén sebeubližování se pro některé z nich stal módou - přijali ho spolu s converskami a červeno-černými pruhy na tričku.
Teenager hledá na Internetu informace o My Chemical Romance a hned o řádek pod tím se nachází sekce sebepoškozování. Texty emo kapel přetékají slovy "dead", "hate myself" či "pain". Fotogalerie emowebů se jen hemží obrázky dívek s žiletkami v ruce. Mladý člověk si pak tyto vjemy automaticky spojí dohromady. Je totiž informován o sebepoškozování jako o něčem běžném, stylovém a "cool". Pak dostane špatnou náladu a vzpomene si, jak se chová jiný člověk, ke kterému má skrze hudební styl, který je spojuje, blízko... I takové může být schéma počátku zahrávání si se sebevraždou.
Emoce nejsou nemoce
Emo people jsou častým terčem ironických poznámek, parodií a posměchu. Termín emo bývá používán jako synonymum pro toho citlivku v černém, který si maluje oči a na koncertě stojí znuděně vedle vás a tváří se, jako by se měl každou chvíli rozplakat. Toto vnímání ema je však docela zkreslující. Jistě, jsou mezi nimi lidé, kteří věří, že být v depresi je "in" a že černé patky jsou nutností k tomu, aby neviděli okolní zlý svět, který jim ubližuje. Vzrůstá ale počet těch, kteří se začínají hlasitě obhajovat a popírají, že žijí pod nějakými příkazy či stereotypy. Dokonce sami o sobě vypráví vtipy či točí parodická videa, aby dali světu najevo, že jsou nad věcí.
Fenomén emo, jak jej známe z médií, vznikl nedávno, ve všeobecnou známost vešel až po roce 2000. Boom, který přišel, se však dnes zdá být mírně na ústupu. Třeba už sezóna, kdy "pravověrné" emo hrálo prim, pomalu odeznívá a emoce už jsou zase jen obyčejné emoce.